Červen 2018

Zlozvyk-kdy můžu jíst

22. června 2018 v 15:28 | Boogie |  Léčení
Během své anorexie jsem si vypěstovala až obsedanci ohledně čísel. Prvním článkem v rubrice o tom, jak se já osobně vypořádávám se svou závislostí, se budu věnovat času. Konkrétně tedy denním dobám, kdy je dovoleno jíst.

Jendou asi z nějtěžších věcí, se kterými stále bojuju, je jíst podle pocitu hladu, a ne podle čísla na hodinách. Snídala jsem vždy po probuzení, a je jedno, jestli to bylo v sedm nebo v deset, dalšího jídla jsem se nemohla dotknout dřív, než odbylo poledne. Potom následovala další spousta hodin bez jediného sousta, protože další jídlo bylo dovoleno až v pět večer. A pokud jsem se nenajednla do sedmi, tak jsem pak musela vydržet až do rána. Přes tohle nejel vlak, takhle se to se mnou táhne dlouhé roky, dávno předtím, než jsem vlastně začala drasticky hubnout (dost pravděpodobně mám nezdravé návyky ohledně jídla snad od dětství).

Každopádně, teď dělám vše proto, abych se zbavila svých zlozvyků a špatných návyků, které mi brání mít zdravé tělo, ale i zdravou mysl. Tady je mých pár tipů, jak se s tím snažím vypořádat:

1. Svač
Nasnídej se, a pak počkej, až tě přepadne chut. Já mám po snídani strašnou chuť na ovoce, a tak počkám, až se necítím příliš sytá, a jdu si pro nějaký kousek. Pokud víš, že budeš brzy jíst - rodiče vaří oběd, máš jít do restaurace, dej si jablko. Podporuje trávení a dost brzy po něm ucítíš kručení v žaludku, takže si potom nebudeš tolik vyčítat, že jíš ''tak brzy po svačině''.

2. Sněz své jídlo vzdy o pár minut dřív, než je limit
Stačí začít na pár minutách, a pak třeba přidávat, až ti to prostě bude vadit čím dál míň a míň. Pokud jsi na tom tak jako já, bude ti bušit srdce, možná se ti bude chtít i plakat (zdraví lidé to nepochopí, ale tak hluboko zakořeněné zlozvyky nejde jen tak zlomit), ale musíš pokračovat.

3. Škatule škatule
Trošku netypické je vyměnit jídla, která jsou ''obvyklá'' pro snídani, oběd nebo večeři. Jako příklad, dát si polévku na snídani, salát na oběd a jogurt s musli na večeři. Párkrát takhle rozhodit svoji organizovanost stojí hodně úsilí, ale pomůže to s narušením jídelních zlozvyků, jako je právě kdy a co jíst.

Tohle všechno jsem zkoušela na sobě, a i když pořád nejsem v pořádku, všechno to jsou kroky vpřed. Dokonce i když nějaký pokus nevyjde, krok zpět neexistuje.
Hodně štěstí a pevné nervy!!

Božská mana

18. června 2018 v 18:58 | Boogie |  Jídelníček
Už jsem tady psala o svých milovaných smradlavých cuketičkách, a rozhodla jsem se podělit o to, jak jednoduchý pokrm to je.

Na jednu porci:
1 cibule
1 cuketa
1/5 balíčku tvarůžek
Cibulka se dá osmahnout na pánvi na oleji dokud nezesklovatí. Mezitím omyj cuketu a nakrájej. Až je cibulka hotová,, přidej cuketu, a dus pod pokličkou na slabém plameni. Když je vše měkké, posypej vše nakrájenými tvarůžky a ještě na chvíli přikryj pokličkou, dokud se nerozpustí.
Hotovo, konec.
Pro masožravce je to skvělá varianta na přílohu, má to celkem úspěch na grilovačkách.


Pykám

16. června 2018 v 11:20 | Boogie |  Deník?
Tak akci jsem přežila, dokonce i takové to mastné fesťákové žraso... Ale protože se mastným smaženým jídlům odjakživa vyhýbám (nikdy jsem nebyla fanoušek smažených sýrů atd., i před Anou), dává mi to teď žaludek pěkně sežrat... A já jen tiše trpím při představě, že mě to dneska čeká ZNOVU!

Pivu zdar!!

Panikaření pro nic

15. června 2018 v 18:10 | Boogie |  Deník?
Za krátkou dobu jedu na akci, a zachvacuje mě opět má známá dobrá panika. Já totiž ještě nemám hlad, což znamená, že tam pravděpodobně budu VEČEŘET. Se neposer, určitě si říkáš můj milý čtenáři,ale jak už jsem několikrát zmínila, jsem pošahaná.
Navíc mám hrůzu z představy, že přede mě někdo postaví nějaký alkohol (tekuté kalorie, pomoc). A z toho, že tam bude určitě jen maso a smažené jídlo. A z toho, že už jsem dneska jedla (ovesná kaše s trochou kakaa, mé oblíbené cuketys tvarůžky a jahodová dřeň vlastní výroby, no tragédie). Jsem z těchto blbostí tak vystresovaná, že můj žaludek vzal všechen ten stres za svůj a teď mi nepříjemnou bolestí dělá o to hezčí večer.

Snad svůj start víkendu užíváte líp!

Snažení

15. června 2018 v 10:20 | Boogie |  Téma týdne
Snažím se mít při pomyšlení na svou budoucnost jen pozitivní výhledy. Každopándně, všechny mé výhledy jsou jaksi roztěkané. V co opravdu upřímně doufám je, že jednoho dne dospěju v nezávislou, silnou ženu, beze strachu z něčeho tak triviálního, jako je jídlo, která si bude užívat každou píď ze svého života, a ne jen přežívat, koukat jak roste plevel a nechat si život protékat mezi prsty.

Snažím se ujasnit si představu o své budoucnosti, dát dohromady reálné možnosti, ale každé mé zasnění nad budoucností se obvykle změní v jeden velký bordel - chci studovat umění a pak pravděpodobně živořit, dokud neumřu na kurděje, chci jít na Historii a pak obrůst mechem někde v muzeu, chci studovat jazyky a pak učit jen ty, křeří mají opravdový zájem, chci být tatér, návrhářka, zpěvačka, herečka, provdat se za nějakého pracháče a pak po zbytek života péct koláče a chodit na pilates, zatím co bude pod stolem povyšovat sekretářku... Ehm, některé nápady jsou lepší, některé bych měla radši pohřbít...

Snažím se dospívat. Zatím mě představa dospělosti děsí, a to mi je 20 let, takže jistá míra vyzrálosti už by asi byla na místě. Děsím se povinností, které přichází s dospělostí, děsí mě můj ''životní úděl'' (feministky, nebrojte proti mě, je to jen jakási nevtipná narážka) jakožto ženy, a teda plození lidských dětí, asi nejméně přitažlivých mláďat z celého světa savců. Taky proto, že děti jaksi vždy vycítí můj strach a začnou u mě vždy vřískat, nebo být drzé. Radši ruce pryč.

Snažím se si představit partnerský běh na dlouhou trať. Sice už mám přítele přes tři roky, ale je to stále takové ''dětské chození'', nebydlíme spolu, takže nemusíme řešit nějaký společný rozpočet, lezení na nervy a podobné roztomilosti. A navíc, teď stále ještě můžu odejít bez nějakých složitostí. Co když je manželství glorifikované vězení?

Snažím se nepřemýšlet nad tím, že nad vším přemítám až moc, a že už je to vlastně i pro mě samotnou otravné.........................................................

Postřehy

13. června 2018 v 14:16 | Boogie |  Deník?
Co mě Ana naučila:
1.Že štíhlost, po které jsem vždy toužila, mi stejně nepřinese štěstí
2.Že extrémně nízká vrstva podkožního tuku nesvědčí zdraví ženy (u mužů je to ještě trochu jiné, ale vyzáblost logicky není zdravá pro nikoho)
3.Že pokud nemáš zdraví, nemáš nic
4.Že každé zdravé tělo je krásné svým vlastním způsobem
5.Že jsem mnohem silnější, než jsem si myslela. Dlouho jsem čekala na záchranu, ale dokážu si pomalu pomoct i sama

Dnes budu čelit další obrovské výzvě - těstovinám... Pak už jen pizza a donut, a možná to překonám...

Intuitivní žraní?

12. června 2018 v 17:24 | Boogie |  Deník?
Čím víc jím, tím víc si začínám všímat toho, jak jsem si ruku v ruce s Anou rozhodila tělo. Raději pomlčím o svojem vykolejeném trávicím systému, který je tak v šoku, že má zase co dělat, že v práci tak trochu stagnuje, a já teď vypadám permanentně těhotná-a ne, není to špek! Všímám si, že mám víc síly při fyzických aktivitách (logicky), byla jsem šokovaná, že najednou neomdlévám při vyjití kopce cestou na MHDéčko, ani po pěti schodech jako dřív. Mám přirozeně nízký tlak, ale díky troše kalorií navíc už to zvládám mnohem líp. Pleť se mi zpočátku výrazně zhoršila, a to opravdu nevím čemu přisoudit, možná stresu z prolomování své závislosti na hladovění. I vlasy mi už padají míň. Každopádně je ale znát, že moje tělo na tyhle rychlé změny reaguje šokem. Abych se konečně dostala k věci, nedávno jsem se dostala k pojmu Intuitive eating. Popravdě nevím přesně co za tím vězí, a musím se přiznat, že jsem se ani nenamáhala si to nastudovat, ale to slovní spojení se mi zalíbilo a já se rozhodla řídit jeho definicí, kterou jsem si ovšem sama pravděpodobně vymyslela (i když možná jsem se trefila, co já vím).

Tady je můj vlastní postup a pravidla Intuitivního žraní:
1.Sním alespoň jednu porci ovoce denně-obecně se doporučuje jíst pět porcí denně, ale já už opravdu nevím, kam bych tolik ovoce dostala, a navíc mi tolik fruktózy taky už nepřijde nejzdravější.
2.Sním porci zeleniny nejméně dvakrát denně, případně jí proložím nějaké z hlavních jídel.-Musím se naučit víc druhů různých salátů, když si dám na večeři salát, vždycky se cítím dobře a ráno mám pořádnou chuť na vydatnou snídani.
3.Zařadím do svého jídelníčku víc bílkovin-jako vegetarián toho do sebe moc nedostanu, takže si musím najít správné alternativy jako vejce, tempeh, Skyr, kvalitní sýry aj.
4.Nebudu jíst to, co mi nepřináší požitek-např. pokud si jídlo hodně přesolím, tak ho prostě jíst nebudu. Ano, je to škoda potravin, ale já se prostě nechci zbytečně cpát něčím, z čeho pak nic nemám.
5.Občas si dovolím nějakou tu neřest!-protože co jsem se za celou svoji cestu léčení naučila je to, že když jíš vyváženě, a pak si dáš jednou palačinky s čokoládou, tak se z tebe nestane obézní člověk.
6.Budu se snažit jíst jen celozrnné pečivo-je mi jasné, že se bílé mouce nevyhnu, ale pokud to půjde, budu dávat přednost celozrnné variantě. Důležité ale také je najít opravdové celozrnné výrobky, a ne jen ty dobarvené karamelem a podobné nesmysly.
7.Jednou měsíčně provedu očistu, kdy budu jíst jen zeleninu a pít bylinkové čaje-aby si trávicí systém občas dal trochu voraz.
8.Vypiju alespoň 2,5 litru čisté vody denně-protože pak prý budu míň svraštělá!
9.Budu pít víc zeleného čaje.
10.Přestanu se konečně bát jídla.

K tomu všemu přidám pravidelné přiměřené cvičení a najdu si sporty, které mě budou bavit.
Na počátku mé Any jsem začala dělat pole dance. Ze startu to šlo skvěle, sice jsem nebyla dostatečně svalnatá, abych byla dobrá, ale to by se časem zlepšilo. Navíc mě to opravdu bavilo. Jenže já jedla čím dál míň, až jsem prostě neměla sílu se vůbec na tyč zvednout. A tak jsem kurz ani nedokončila, protože každý trénink mi způsoboval strašnou bolest, nemluvě o tom že jsem omdlévala každou cestu z něj. Teď mám ale celé prázdniny na to, abych zesílila, a se začátkem školy - už univerzity - začala do kurzu chodit znovu.

Držte mi palce...

Jsem nenormál

10. června 2018 v 17:48 | Boogie |  Deník?
Poslední dobou se mi celkem ''daří'', příbírám a pomalu se blížím ke své původní váze. Zatím co moje tělo se uzdravuje, moje dušička trpí, trpím na ataky paniky a jsem ten nejprotivnější a nejplačtivější člověk široko daleko. Cítím se tak sama jako snad ještě nikdy a dávám všem za vinu, že mi nerozumí. Je to ale těžké, na jednu stranu si uvědomuju, že normální člověk mě prostě nemůže chápat. Je normální jíst, je to nutné k přežití. A tak někdo bez nějakého narušení nemůže nikdy pochopit mou potřebu nejíst.

Každopádně se mi teď asi týden daří svou narušnou část dusit a neposlouchat kecy o tom, že mám vynechat jídlo. Ale upřímně? Je to pro mě mnohem víc vyčerpávající, než maturita.

Přerod z nenormálního na normála je prostě složité, ale snad možné....

Drhne to

2. června 2018 v 17:09 | Boogie |  Deník?
Asi před dvěma hodinama jsem udělala tu chybu, že jsem si stoupla na váhu. Měla bych se radovat, že jsem tochu přibrala, ale když jsem viděla, že váha ukazuje za o půl kila víc, rozhodně jsem necítila štěstí. Přepadl mě tak strašný záchvat paniky, kdy jsem se snažila vyzvracet tu trochu jídla, co jsem snědla - bohužel/bohudík mám prakticky nulový dávicí reflex a po půl hodině snažení jsem to kvůli vyčerpání vzdala. Už mám za sebou asi hodinu hysterického pláče a štípání do svých imaginárních špeků, nadávek do tlustých prasat a podobné srandičky. Snažím se teda uklidnit tím, že to ze sebe doslova vybliju sem.
Teď tady sedím usoplená před monitorem, s rozpraskanými žilkami v obličeji od svého rozkošného snažení. Obávám se, že dnes do sebe už nic nedostanu.
PS:už si hledám odbornou pomoc, mé tělo přestává fungovat a já se stále trestám za každou kalorii. Pomůže mi asi jen svěrací kazajka a násilné krmení, jak pro husu.

Bojovnice: Isabelle Caro

1. června 2018 v 19:42 | Boogie |  O Aně
O téhle ženě se toho jednu dobu psalo hodně. Isabelle Caro byla nesmírně statečná a silná osoba, která až do konce života bojovala s anorexií, bohužel ale prohrála. Co se jí ale rozhodně odepřít nedá, je její snaha o šíření povědomí o této hrozné nemoci.

Na většině pro-ana stránkách je k vidění jakási ''iluze'' toho, co ana ve skutečnosti je. Obrázky jako tento:
Na obrázku vidíme pevné, hladké tělo s drobnou kostrou a jemnými svaly. Fotky jako toto jsou nejčastější ''thinspirations'', modly většinou mladých holek, které se zabíjí s ideou, že takhle budou vypadat. Moc už si ale neuvědomují, že tyto fotky jsou většinou dílem fotoshopu, a tudíž není reálné takové postavy docílit (opravdu jen malé procento lidí takhle přirozeně vypadá, a poté je to v pořádku).
Pravá ana totiž vypadá takto.
Související obrázek
Tohle je pravá, neatraktivní tvář této nemoci. A já nikdy nepřestanu Isabelle obdivovat za to, že se světu odkryla v takovém stavu jen proto, aby odradila byť jen jednoho člověka od stejného osudu.

Isabelle se narodila 9.září 1980 v Marseille ve Francii. Ze vzniku Anorexie viní v podstatě dvě věci - těžké dětství a modeling.
Její otec byl pracovně neustále na cestách, matka trpěla depresemi a chorobným strachem z dospívání její dcery. Neustále prý kontrolovala její míry, nepouštěla ji ven, dokonce se musela učit doma. Jednou viděla svou matku jak bojuje s 30ti kilovým kanistrem, a utvrdila se, že musí být ''lehčí břemeno''. Později jí jeden návrhář řekl, že už tak vychrtlá mladinká modelka musí zhubnout deset kilo. Její jídelníček tvořily dva čtverečky čokolády a pár kukuřičných lupínků.
V 25 letech, kdy vážila necelých 25 kilo, upadla do komatu. Až poté se teprve dozvěděla o anorexii, a rozhodla se začít léčit. Její začátky byly bohužel tvrdé, lidé se jí stranili a dokonce ji odmítali na veřejných místech obsluhovat - nic nepomůže anorektikovi tak jako když mu nedonesete jídlo, které si objednal. Nakonec ale sebrala odvahu a pomohla Olivieru Toscanimu s kampaní, která ji asi nejvíce proslavila.
Bohužel, po třech letech Isabelle zemřela v nemocnici Bichat po návratu s Japonska, kdy ji sužovaly bolesti břicha a dehydratace.

Související obrázek