Můj začátek, můj konec

30. května 2018 v 19:14 | Boogie |  Téma týdne
Stála jsem na začátku své cesty a vše se zdálo klišovitě slibné. Dívala jsem se směrem, kterým jsem se měla vydat a prohlížela si tu nádheru, která na mě čekala na konci. Počátek byl slunný a odzbrojující. Co metr, to odmítnutá chuť, co krok, to shozené kilo. Cesta se zdála snadná, jen jsem koukala slepě kupředu a šla za svým zidealizovaným cílem, prakticky bez odpočinku.

Čím jsem šla dál, tím víc vše kolem šedlo. Ptáci pomalu mizeli, z řek se staly malé potůčky, nebo vyschly úplně, všude jen tráva beze stromů. Jasné slunce mě pálilo do zátylku a já se začala sem tam ohlížet a pokukovat na místo, odkud jsem přišla. ,,Nemůžeš to vzdát, když si tak slibně'' vynadal jsem sama sobě za dezertérské myšlenky, oklepala se, a šla vstříc svému cíli.

Když začala ustupovat i tráva, sluněční žár se stával nesnesytelným. Na prašné vyprahlé zemi jsem potkala jen odporný hmyz a pak už nic. Vyčerpaná jsem pomalu, krůček po krůčku, pokračovala dál. Pomalu jsem ale přestávala věřit, že vého cíle, své oázy, svého ráje dosáhnu. Už jsem neměla nic, sílu ani chuť pokračovat. Poháněla mě jen má vlastní pýcha, ješitnost z představy, že bych selhala. A tak jsem pokračovala dál v cestě vyschlou pustinou pod rudým nebem, které vypadalo, že se na mě každou chvíli zhroutí.

Nakonec jsem se ale zhroutila já. Zabořila jsem se nosem do prachu, a už nedokázala posbírat síly na to abych mohla vstát. Cítila jsem mravenčení ve všech končetinách, které mi ještě trochu dávalo znát, že jsem naživu. Vdechla jsem suchou zeminu a záchvat kašle mě alespoň donutil obrátit se na záda. Zírala jsem do toho děsivě zbarveného, těžkého nebe a přemýtala nad tím, kde a jak jsem se tu vlastně vzala. Proč. Podívala jsem se na svou ruku. Na zápěstí vystupující jako golfový míček z mé kůže. Drobné prsty, které vždy půsovily skoro dětsky, teď vypadaly jako suché větvičky bledého stromu. Modré žíly nabízely pohled na můj pomalu slábnoucí krevní oběh. ,,Co jsem to provedla''.

Se slzami v očích jsem se podívala směrem, odkud jsem přišla. Hnala jsem se za vidinou ráje, ale byla jsem slepá, vždyť jsem nevidělá dál, než za horizont. Nebýt toho, viděla bych, do jaké pustiny se to řítím. Já už v ráji byla. Den po dni jsem se ničila nemyslným maratonem za nesmyslnou ideou, a naprosto ignorovala to, že na místě, odkud jsem přišla, na tom krásném, zaobleném místě kypícím zdravým nebylo vůbec nic v špatného.

Teď tady ležím, ryju rypákem v zemi. Den po dni mám méně síly vstát, a říkám si, jestli cestu zpátky ještě najdu., nebo je příliš pozdě. Třeba mě tady ještě někdo zachrání. Ale obávám se, že můj začátek je zároveň můj konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama