Květen 2018

Mých pět nej

31. května 2018 v 18:57 | Boogie |  Téma týdne
Tohle téma týdne jsem se rozhodla pojmout trochu nekreativně, a to je sepsat svých pět nejlepších faktů o mě a mém životě, a pět nejhorších. Takže vlastně deset nej. Je to proti pravidlům?

Nejnejnej:
1. Moje nejmilovanější jídlo je cuketa s bramborami a rozpuštěnými tvarůžkami. Je to neuvěřitelně smradlavá dobrota, kterou si poslední dobou ale bohužel moc nedopřávám - přitom se nejedná o žádné hříšné potěšení, složení této krmy je poměrně zdravé. Fuck ANA.
2. Dokážu ze sebe za 20min vyplodit slušnou povídku. Pravidelně jsem bavila své učitelky na střední (troufám si říct). A celkově miluji umění.
3. Jsem rozmazlovací typ. Když někoho miluju, rozmazluju ho. Takže před každými narozeninami, Vánocemi, slunovraty dlouhé týdny dopředu plánuji, čím dotyčného obdarovat. A můj přítel ve vztahu se mnou přibral za 3 roky 15 kilo.
4. Jsem kuchař od přírody. Hrozně ráda peču, vařím, a vymýšlím vlastní recepty a kombinace. A moje okolí při degustaci většinou uznale pokyvuje hlavou. Viz přítelových 15 kilo.
5. Mám poměrně extravagantní smysl pro módu, ale to asi nebude plus pro každého.

DOST BYLO SAMOCHVÁLY!

NejBLÉÉÉÉ:
1. Moje přecitlivělost je definitivně jedna z mých nejhorších vlastností. Všechno si moc beru a nad vším moc přemýšlím, proto jsem tam, kde jsem.
2. Mám strach z lidí, který jsem v sobě sama vypěstovala, a ztratila tak spoustu přátel, protože jsem se jim začala stranit. Byla za tím má obava, že mě vlastně stejně ani rádi nemají.
3. Celkově celoživotně bojuji s silnými pocity méněcennosti, i když jsem k tomu teoreticky neměla důvod, moje rodina mě vždy potporovala. Jen v mých očích dost není dost.
4. Nesnáším pavouky a ze všecho nejvíc mě vyděsí klaun. Zatím co se všechny děti těšily až přijede cirkus, já se schovávala v teple domova.
5. Jsem na své doposud nějnižší váze, a stále si připadám stejně buclatá, i když mi trčí pánve a páteř.

Done...

Můj začátek, můj konec

30. května 2018 v 19:14 | Boogie |  Téma týdne
Stála jsem na začátku své cesty a vše se zdálo klišovitě slibné. Dívala jsem se směrem, kterým jsem se měla vydat a prohlížela si tu nádheru, která na mě čekala na konci. Počátek byl slunný a odzbrojující. Co metr, to odmítnutá chuť, co krok, to shozené kilo. Cesta se zdála snadná, jen jsem koukala slepě kupředu a šla za svým zidealizovaným cílem, prakticky bez odpočinku.

Čím jsem šla dál, tím víc vše kolem šedlo. Ptáci pomalu mizeli, z řek se staly malé potůčky, nebo vyschly úplně, všude jen tráva beze stromů. Jasné slunce mě pálilo do zátylku a já se začala sem tam ohlížet a pokukovat na místo, odkud jsem přišla. ,,Nemůžeš to vzdát, když si tak slibně'' vynadal jsem sama sobě za dezertérské myšlenky, oklepala se, a šla vstříc svému cíli.

Když začala ustupovat i tráva, sluněční žár se stával nesnesytelným. Na prašné vyprahlé zemi jsem potkala jen odporný hmyz a pak už nic. Vyčerpaná jsem pomalu, krůček po krůčku, pokračovala dál. Pomalu jsem ale přestávala věřit, že vého cíle, své oázy, svého ráje dosáhnu. Už jsem neměla nic, sílu ani chuť pokračovat. Poháněla mě jen má vlastní pýcha, ješitnost z představy, že bych selhala. A tak jsem pokračovala dál v cestě vyschlou pustinou pod rudým nebem, které vypadalo, že se na mě každou chvíli zhroutí.

Nakonec jsem se ale zhroutila já. Zabořila jsem se nosem do prachu, a už nedokázala posbírat síly na to abych mohla vstát. Cítila jsem mravenčení ve všech končetinách, které mi ještě trochu dávalo znát, že jsem naživu. Vdechla jsem suchou zeminu a záchvat kašle mě alespoň donutil obrátit se na záda. Zírala jsem do toho děsivě zbarveného, těžkého nebe a přemýtala nad tím, kde a jak jsem se tu vlastně vzala. Proč. Podívala jsem se na svou ruku. Na zápěstí vystupující jako golfový míček z mé kůže. Drobné prsty, které vždy půsovily skoro dětsky, teď vypadaly jako suché větvičky bledého stromu. Modré žíly nabízely pohled na můj pomalu slábnoucí krevní oběh. ,,Co jsem to provedla''.

Se slzami v očích jsem se podívala směrem, odkud jsem přišla. Hnala jsem se za vidinou ráje, ale byla jsem slepá, vždyť jsem nevidělá dál, než za horizont. Nebýt toho, viděla bych, do jaké pustiny se to řítím. Já už v ráji byla. Den po dni jsem se ničila nemyslným maratonem za nesmyslnou ideou, a naprosto ignorovala to, že na místě, odkud jsem přišla, na tom krásném, zaobleném místě kypícím zdravým nebylo vůbec nic v špatného.

Teď tady ležím, ryju rypákem v zemi. Den po dni mám méně síly vstát, a říkám si, jestli cestu zpátky ještě najdu., nebo je příliš pozdě. Třeba mě tady ještě někdo zachrání. Ale obávám se, že můj začátek je zároveň můj konec.

Záchvatovité přejídání

28. května 2018 v 11:24 | Boogie |  O Aně
Záchvatovité přejídání, z anglického binge-eating disorder (BED), je poměrně nedávno uznaná porucha příjmu potravy. Se záchvatovitým přejídáním byly oficiálně diagnostikovány 2% celosvětové populace, ale celkové číslo bude pravděpodobně mnohem vyšší, protože lidé o této poruše mnoho nevědí, a to ani lékaři, a navíc porucha příjmu potravy bývá nejčastěji viděna jako hladovění a zvracení, ne jako nadměrná konzumace bez vyvrhnutí nebo laxativ.

Jde o chronické onemocnění, kdy dotyčný jí do absolutního přesycení, a to aniž by byl předtím hladový. Následně pak cítí návaly studu a znechucení ze sebe samého - poměrně podobné jako u bulimie, ale tito lidé se přijatých kaloriíí nijak nezbavují. Proto takto nemocní začnou velmi rychle přibývat na váze, což vede ještě k větším psychickým problémům.

Podle článku o Záchvatovitém přejídání na medlicker.com je k této diagnóze nutné spozorovat alespoň tři z těchto příznaků:
  • Pacient jí rychleji než obvykle
  • Pacient jí až do pocitu, kdy se cítí přejeden
  • Pacient konzumuje velké množství potravy, aniž by byl hladový
  • Pacient jí sám a tajně, protože trpí pocity viny a studu
  • Pacienta trápí pocity viny a úzkosti nebo znechucení ze sebe samotného
(příznaky zkopírovány ze zmíněného článku)

Je nutné zmínit, že se minimálně jednou za život nechutně přežral každý z nás, takže ve většině případů není třeba se obávat. K této diagóze je nutné trpět záchvaty v několika periodách, zhruba jednou týdně nebo i vícekrát po dobu minimálně tří měsíců.

Je poměrně paradox, že ačkoliv tato porucha postihuje v největším množství ženy (něžné pohlaví má celkově větší pravděpodobnost vzniku poruchy příjmu potravy), tak právě BED je nejčastější poruchou příjmu potravy u mužů.

A co nejčastěji způsobuje právě tuto poruchu? Na vině je dopamin. Ačkoliv je několik důvodů, které vedou k BED (všechny jsou vypsané na už zmíněné stránce https://cs.medlicker.com/1359-zachvatovite-prejidani), všechny tyto příčiny vedou právě k dopaminu. Dopamin je hormon slasti, který je u techto lidí produkován během spokojeného papkání. Lidé trpící touto poruchou, stejně tak i obézní lídé jsou posléze na jídle závislí, a to právě kvůli produkci dopaminu. Jakmile jeho účinky odezní, dostaví se ale výčitky a smutek, které řeší opět návalem dopaminu v podobě dortu.

Obecně je důsledkem BED obezita, která vede k velkému množství zdravotních problémů. Proto je tato porucha příjmu potravy stejně nebezpečná, jako kterákoliv jiná, a je nutné ji léčit. Léčba většinou vychází k nalezení prvotního popudu, jako například emočního traumatu, pocity méněcenosti nebo cokoliv jiného, co vedlo k citové kompenzaci jídlem.


Dvojitá porce jahůdky

27. května 2018 v 15:52 | Boogie |  Jídelníček
Jahodový grupáč (děti prominou), lahodný shake!

A z čeho chutná lahodný mix jahod, kišky a medu nejlépe? Jak jinak než z jahody!

Jahodové šílenství začíná.


Když je ti strašně, udělej něco pěkného

25. května 2018 v 16:02 | Boogie |  Deník?
Moje cesta ke zdravý se mi nedaří tak jak jsem si plánovala. Je mi vážně hrozně ze mě a z celé mojí situace. Říká se, že největší radostí je udělat radost někomu jinému. Tak to otestuju, no ne?

Tohle jsem plánovala delší dobu, ale protože mi moje špatné stravovací návyky poškozují tělo, nemám moc času na zbyt. Proto jsem se rozhodla darovat své do pasu dlouhé vlasy onkologicky, nebo i jinak nemocným (třeba alopecie) - je mi jedno, kdo je dostane, dokud to bude člověk, který je opravdu potřebuje (někdo by si mohl myslet, že vlasy zas tak důležité nejsou, ale kdyby ses probudil/a s holou lebkou, jak by ses cítil/a?).

A tak jsem shodila asi 2 kila vlasů, ale mám radost. Mé krásky, pěkně zagumičkované, čekají na nového majitele. Úžasný


..................................................................Nevinný......................................................................

Prvotní příznaky PPP

22. května 2018 v 21:20 | Boogie |  O Aně
Toho, že někdo trpí poruchou příjmu potravy (PPP), si většinou lidi všimnou, až nemocný rapidně zhubne, je načapán při svém přejídacím záchvatu a nebo při zvracení, ale počátečních varovných příznaků je mnohem víc, a je velmi důležité všimnout si jich včas.

1. Odmítání určitých druhů potravin
Hlavně anorektici se začnou v počátku zcela ztranit určitým potravinám, a to většinou těm, které měli rádi. Pečivo, těstoviny, sladkosti... Může jít o cokoliv.

2. Jinotaje nad jídlem
,,Nemáš hlad?'' ,,Nene, já už jedl/a''. Pokud se toto opakuje až příliš často, je třeba mít se na pozoru. Anorektici často vynechávají celá jídla.

3. Delší čas strávený v koupelně chvíli po jídle
V takovémto případě by se mohlo jednat o bulimii, nebo i anorexii purgativního typu (velmi malý přísun jídla, který nemocný po snězení vyzvrací). Pokud jsou poté navíc v koupelně cítit zvratky, je problém odhalen.

4. Tajné skrýše
Nemocní PPP mají někdy tajné skrýše potravin. Takové objevení znamená nejpravděpodobněji bulimii, nebo chorobné přejídání (ani to není zdravé), dokonce i něktěří anorektici mají jednou začas záchvat přejídání - a poté to kolikrát také vyzvrací (purgativní anorexie)

5. Zhoršení kvality vlasů, pleti a nehtů
U PPP často dochází k zhoršení kvality vlasů a pleti. Kůže anorektiků je suchá, někdy i popraskaná, s polámanými vlasy bez života, a třepivými nehty. Bulimici a přejídači zase trpí na akné.

6. Změny osobnosti
Z energického člověka se pomalu stává slabý věchýtek. Lidi s PPP bývají velmi podráždění, nervozní, plačtiví se sklony k depresím.

7. Neustálý pocit chladu.
Pro člověka trpícího PPP, který hubne, je velice těžké udržet si vyšší tělesnou teplotu. Anorektici si často stěžují na neustálý pocit chladu, i když jsou třeba teploty vysoké.

8. Závratě, omdlévání
Lidé s PPP mají sklony k nízkému krevnímu tlaku. Během hladovění a následném přejídání navíc klesá hladina draslíku v krvy, což taky vede k pocitům náhlé slabosti.

9. Pro-Ana, Thinspiration
Hlavně co se týče dospívajících, mají tendenci si vystavovat své cíle - thinspiration, tedy něco, co je inspiruje na jejich cestě za vyhublým tělem. Pokud má rodina společný počítač, a dotyčný neví nic o mazání historie, je možné i narazit na tzv. Pro - Ana stránky, kde si anorektici radí a navzájem se podporují.

10. Až nenávistné řeči na téma vlastního těla
Tohle je asi původní počátek spousty PPP. Osoba nenávidí své tělo, všem říká, co všechno by se mělo změnit a jak, mluví o sobě až skoro nenávistně. Protože co si budeme, já nikdy nepotkala takto nemocného člověka, který by se měl rád

Mýty o poruchách příjmu potravy

21. května 2018 v 21:15 | Boogie |  O Aně
Poruchy příjmu potravy jsou semeništěm pověr a mýtů. Bohužel, tyto mýty někdy vedou k nedostatečně rychlému podchycení problémů.

1. Lidé s poruchou příjmu potravy jsou extrémě hubení
Tohle je asi největší kec. Poruch příjmu potravy je několik druhů a poddruhů (mám v plánu každému typu věnovat článek), a například takový bulimici většinou vypadají na první pohled ''zdravě''. Potom je tady Binge eating disorder (něco jako kompulzivní přejídání), a lidé s touto poruchou většinou trpí nadváhou. Největším šokem je, že ani anorektici nemusí být vyhublý - to většinou bývá jakási vrcholná fáze, ale tomuto stavu předcházejí týdny, někdy i měsíce nezdravého hubnutí. A zrovna u anorexie je nesmírně důležité podchycení nemoci co nejdříve. Hlad se stává zvykem, a jako u všeho, čím později se svého ''zlozvyku'' začneme zbavovat, tím horší to je.

2. Muži netrpí poruchami příjmu potravy
Není jich tolik, jako žen, ale i mezi muži tyto problémy rozhodně existují. Není proto dobré podcěňovata kluka, kterého nikdo nikdy nevidí jíst!

3. Nemocnému může pomoct jen odborník
Ano, odborná pomoc je někdy nevyhnutelná, ale právě pochopení a snaha o pomoc od blízké osoby může takto nemocnému nejvíce pomoc. Ona totiž podpora a vědomí, že je tady někdo, kdo se opravdu zajímá o tvoje zdraví a štěstí, je kolikrát to nejvíce důležité. Hlavní je nenechat to usnout na vavřínech - po jednom rozhovoru porucha příjmu potravy neustoupí, je to mrcha, a bude se chtít vracet. Je potřeba vytrvat.

4. Na bulimii se neumírá
Zemřou až čtyři procenta bulimiček. Ono totiž takové užívání laxativ a denodenní zvracení pěkně vyčerpají organizmus. Navíc v důsledku nuceného zvracení se může po delší době přehlížení nemocnému poškodit jícen (celková perforace, zvýšené riziko rakoviny jícnu a tak dále...).
VŠECHNY PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY JSOU NEBEZPEČNÉ.

5. Poruchy příjmu potravy se týkají jen dospívajících
Teenegeři jsou nejvíce riziková skupina, to ano, ale stejně toto není fakt. Stále přibývá případů nemocných nad dvacet, a dokonce ve středních letech. Nedostatečně hlásaná pravda, a to se musí změnit.

6. Porucha příjmu potravy vzniká jen kvůli vzhledu
Je mnoho důvodů vzniku těchto poruch, a zrovna v případě dospívajícíh hraje hlavní roli vzhled, ale často vznikají na základě traumatických událostí. Může to být cokoliv, úmrtí blízkého, náhlá změna prostředí, rozchod s partnerem - možností je mnoho. U anorektiků jde potom často o jakýsi pocit kontroly, poté, co ji v určité chvíli ztratili. A není nic jednoduššího, než kontrolovat to, co sní.

Tohle jsou podle mě asi největší mýty o PPP obecně, a je důležité tuhle clonu strhnout.

Nedaří se

20. května 2018 v 18:49 | Boogie |  Deník?
Dneska jsem provedla hroznou věc....posledních pár dní jsem se snažila, abych jedla správně, vyváženě a chutně. Ale je to těžké, pořád mám výčitky svědomí, které se mi promítají do snů. V noci se mi zdál hrozný sen, že jsem stála polonahá okolo spousty lidí, kteří si na mě poukazovali, smáli se mému tělu, poukazovali na mé chyby... Ráno jsem nebyla schopná normálně jíst, celý den jsem byla jen na troše vývaru... A pak odešli rodiče, a já dostala strašný záchvat přejídání. Už mi to ani nechutnalo, ale prostě jsem se cpala, dokud mi nebylo tak zle, že mi začaly slzet oči... A pak jsem to šla vyzvracet. Poprvé v životě jsem vyzvracela vše, co jsem snědla...

Pokud tenhle blog čte někdo, kdo vykazuje počáteční znaky poruchy příjmu potravy, nebo si dokonce přeje být takhle nemocný, tak si prosím uvědomte, že na tomhle není nic cool, glamour, zajímavé, nic takového... Zvracet do umyvadla a během sledování toho, co z vás výjde, si vyčítáte to, co děláte svému tělu, a stejně s tím nedokážete přestat, protože už jste to prostě nechali zajít tak daleko, že už je toho na vás příliš...

Připadám si jako lidský odpad...

.........................................fakt hrozně sexy...................................................

Od žluté až po červenou

19. května 2018 v 16:31 | Boogie |  Jídelníček
Na počátku svého boje s Anorexií jsem se rozhodla plnit výzvy v podobě ''strašidelných'' jídel, většinou jídel nezdravých, pro které má ale slabost naprostá většina z nás. Můj hlavní cíl ale je nastavit si zdravý, vyvážený jídelníček, bohatý na ovoce, zeleninu a zdravé tuky. Vždy jsem docela ráda ochutnávala různé variace zdravých jídel, a o toto se musím podělit.


Jde o karboše z červené řepy, batátové hranolky a dip z pečených paprik. Bože, ten dip...........

Na asi 20 karbošků je třeba:
2 střední řepy, oloupé a nastrouhané
3/4 hrnku ovesných vloček, v mém karbošku byly vločky jemné
200g fety (možno použít i parmazán)
1-2 stroužky česneku
sůl, pepř, a tymián na dochucení
po ochucení přidat dvě vejce a smažit na pánvičce, dokud nevznikne křupavá kůrčička
-věcná- pokud použijete fetu, směs před osolením ochutnejte, je možné že díky ní bude vše již dostatečně slané!

Paprikový dip se zkládá z:
2 velkých červených paprik pečených nasucho v troubě a oloupaných
1/2 skleničky oleje
4 lžíce slunečnicových semínek
1 lžička medu
2 lžičky sojové omáčky
1 stroužek česneku
2 lžíce šťávy z citronu
-VŠE PĚKNĚ ROZMIXOVAT A SMÍCHAT DOHROMADY-

Batátové hranolky se připravují stejně jako normální, oloupaný a nakrájený batát se pěčě při asi 200°C, dokud nepůsobí tak trochu zvadle a osmahle.

Bon Apetit!

Rain man v supáči

19. května 2018 v 13:07 | Boogie |  Deník?
Pro většinu Anorektiků je nakupování potravin matematickou olympiádou. Pokud vidíte člověka, který půl hodiny lustruje zadní stranu obalu každých cereálíí v uličce, jde buď o biomatku, nebo člověka nemocného poruchou příjmu potravy. I nakoupení těch naprosto nejzákladnějších surovin je dobrodružstvím pomalu na celý den. Najít si ze všech variant tu nejméně kalorickou, u mě navíc ještě bez palmového oleje a podobných svinstev, je kolikrát záležitost na několik hodin. A co když si už najdete svůj produkt, který vám vyhovuje, a náhodou ho najednou vyprodají nebo stáhnou z prodeje?? V záchvatu paniky kolikrát nekoupíte nic...

Řekla jsem si, že mou dnešní výzvou bude nákup potravin bez přebytečného kalkulování kalorií, prostě si koupím to, co mi nejvíc chutná. Musím se přiznat, že jsem svou výzvu nedodržela. Koupila jsem si Emco musli, potravinu která je pro mě na žebříčku strašidelných potravin (chrumkavých cereálíí nikdy nemám dost!), ale nekoupila jsem ty, které mi chutnají nejvíc. Odhodlala jsem se odnést si čokoládové, ale sypané, bez přidaného cukru nutného pro zpékání. Určitě jsem si vybrala zdravější variantu, ale můj jídelníček by očividně nějaké obohacení o něco sladkého unesl.

Zhrnuto podtrženo-nákup trval dvě hodiny (ještě dobrý, ale můj doprovod ze mě rostl), nekoupila jsem přesně to, co jsem chtěla, a navíc jsem si u nás v supáči už musela definitivně vysloužit pověst místního Rain Mana. Perfektní...

Snídaňový sentiment

18. května 2018 v 10:20 | Boogie |  Jídelníček
Hned ráno jsem čelila výzvě. Připravit a sníst ovesnou kaši. Pokud jsem si ji kdysi dělala, byla to sotva čtvrtka misky jakési hmoty s vodou. Ale dnes jsem se do toho obula. Udělala jsem si kaši z asi 250ml mléka, s jedním čtvercem 70% čokolády, lžičkou javorového sirupu a pár lupínky mrazem sušených jahod a banánu. Trošku jsem popustila kreativní uzdu, a vzniklo z toho toto.


To z těch jahod je srdce, kdyby jste to nepoznali.

Rozbij své Zlo

18. května 2018 v 8:10 | Boogie |  Téma týdne
Lidstvo má své Démony. Každý je má. Zdá se mi, že v životě jde hlavně o závislosti. Závislost na drogách, alkoholu, hraní, dokonce na ubližování druhým... nebo na hladovění.

Tahle závislost, tohle Zlo, mi není cizí. Stala jsem se posedlá prázdným žaludkem, cítíla jsem se lehká a zvlástním zbůsobem ''nad vším'', plachtila jsem, zatím co ostatní lidi se pachtili po chodnících. Pak jsem ale plachtit přestala. Během jedné omdlévačky v tramvaji mi došlo, jak tvrdě jsem narazila. Doslova.

Jedno ráno na mě mé Zlo začalo mluvit. Přívětivý jemný hlas, samé hezké řeči o dokonalosti, které můžu dosáhnout. Zahalovala mi oči, zatím co mi šeptem vkládala do hlavy utopické představy o mém vlastním těle. Jogurt a musli je moc, dej si jen jedno nebo druhé, nejlépe musli vynechej úplně, ne, žádné pečivo, žádné těstoviny, sýr je nepřítel, všichni jsou proti tobě, chtějí abys byla baculatá. Jméno tohohle zla je Ana, a bohužel mi není věrná, pravidelně navštěvuje miliony mozků.

Mé Zlo mě nutilo lhát mým blízkým, z šepotu se staly výkřiky. Zatím co já se ztrácela, Ana se rozpínala, až nakonec nezbylo místo na nic jiného. Stále chodím spát s myšlenkami na jídelníček dalšího dne, samé buď a nebo - zítra jdeš do kina, a jestli si chceš dát pár lupínků, tak bys neměla jíst večeři, a jestli potom půjdeš s kamarády na pivo, nejez radši nic... Snažím se Aně bránit, ale ona křičí, a nechce se své oběti vzdát. Vždyť ještě nedokončila svou práci.

Je nutné nešetřit své Zlo. Rozbít ho na triliardy kousíčků, rozmetat ve větru a už nikdy do sebe nevpustit. Takové Zlo se totiž nedá zabít, jen zahnat. A udržení odstupu je kolikrát záležitost na celý život.

Pomocná ruka

18. května 2018 v 7:42 | Boogie |  Deník?
Je to nedávno, co jsem si řekla, že sama Anu neporazím. Ale absolutně jsem nevěděla, kde hledat pomoc. Mám s psychology špatné zkušenosti, a obecně mám strach z doktorů (za svůj život jsem byla až příliš často ve špitálech), takže jsem si tuhle možnost nechala na později, až už budu v trochu větší pohodě (pokud máte typy na fajn terapie, budu vděčná!). Rodina už si začala něčeho všímat, a já vím, že by se mi určitě snažili ze všech sil pomoci, ale ani to mi nepřišlo jako to pravé. Má nejlepší kamarádka má dost problémů sama se sebou a k tomu ještě zkouškové - těmto všem to tedy řeknu později. Černý Petr padl na mého přítele. A musím říct, že jsem ráda, že jsem si vybrala jeho. Probral to se mnou s naprostým klidem, vyslechl si, v čem je vlastně problém (o poruchách příjmu potravy toho příliš nevěděl), nic mi nevyčítal, jak jsem se obávala, zachoval se jako chlap, a hned mi začal kontrolovat svačinku.

Je hodně důležité najít si při své nemoci tu správnou oporu, může to být kdokoliv, od rodiče po učitelku, neznámý člověk na lince důvěry, JÁ (hehe, ale vážně, tenhle blog jsem založila jako terapii pro sebe, ale i pro druhé) - prostě kdokoliv, od koho máš pocit, že pomoc přijde. Je ale důležité vzít koule do hrsti a udělat první krok. A že je tenhle krok sakra težký.

Otevři oči

17. května 2018 v 19:14 | Boogie |  O Aně
Lidi si často myslí, že Anorexie je stav, kdy člověk váží jen něco přes třicet kilo. V téhle iluzi jsem žila i já, a se svou zdravou váhou jsem si naivně myslela, že jsem zdravá. Anorexie není o rachitické postavě. Jde o stav mysli, kdy se celý TVŮJ život točí jen kolem jídla a počítání kalorií. Usínáš, vstáváš, funguješ s kalkulacemi kdy a co sníš, jak a kdy budeš cvičit. A nikdy to není dost.

Trpím anorexií, ale má váha vlastně nikdy nebyla pod padesát kilo. Nikdo si o mně na první pohled nepomyslí, že jsem Anorektička, protože má váha je v relativní normě, ale bohužel, pomalu se zabíjím. Po měsíci jen na 500kcal jsem si prožila stavy jako bolesti svalů a žaludku, prakticky nulová menstruace, bolesti páteře kvůli otlakům, padání vlasů, špatné hojení ran, extrémní plačtivost a nervozita... A marně jsem čekala, že mě třeba někdo zachrání. Kdybych čekala ještě chvíli, tak bych se zabila.

To, že je tvé BMI ještě pořád ''v normě'' neznamená, že je tvá nemoc méně závažná. Máš právo na pomoc. A pokud vidíš někoho, kdo se chová ohledně jídla divně, zkus si sním promluvit. Třeba je to jediná věc, kterou opravdu potřebuje.

Začátek

17. května 2018 v 19:04 | Boogie |  Deník?
Nevím přesně kdy jsem začala trpět Anorexií, ale můj vztah k jídlu a mému tělu nidky nebyl v pořádku. Svět kolem nás není zcela v pořádku, a stačí být více či méně labilní aby šel zdravý pohled na sebe samého k šípku. Moje rodina neustále držela nějakou dietu. Všichni řešili, jak by rádi zhubli, a co by měli dělat, aby dosáhli svých cílů. Že už to nikdo z nich nedodržel je druhá věc. Asi nejvíc mě ale ovlivnil můj tehdejší dětský vzor - o čtyři roky starší (jak mě přišla sofistikovaná) a od přírody velmi štíhlou kamarádku. Vše co dělali naši starší hustí kamarádi bylo skoro svátost, ne?? Kdysi dávno jsme se dělily o hloupou máslovou sušenku, a ona se mě zeptala, kterou půlku chci. Mé šestileté já samozřejmě prahlo po té větší půlce. Když jsem ji snědla, tak mi řekla ,,měla jsi větší půlku, odteď budeš tlustá''. Strašná panika. Od té doby začala moje chorobná posedlost velikostí jídla. Tenhle dort je menší než tenhle, takže bude dietnější. Už jsem neřešila, že ten menší je samá čokoládová šlehačka a ten druhý jen jakýsi suchá pišingr, byl menší, takže po něm nepřiberu. Ale já tloustla. Než jsem vychodila základku, tak jsem svými naprosto hloupými doměnkami přibrala na úctyhodných 62, což na malý pivo jako jsem já byla celkem zátěž. Pak jsem začala trošku víc pronikat do zdravé výživy a vrstva tuku se zmenšovala na velikost normální zdravě štíhlé holky. Ale ona má tehdejší hrdinka byla štíhlejší než já, tak teď přece přestat nemůžu! Naprosto jsem zapomněla na to, že mé tělo je naprosto jiné, než její, menší a zaoblenější se širší pánví, a jejích proporcí bych mohla docílit jen vyhladověním na kost. Teď nechápu, že mi to dřív nedocházelo. Tak jsem hubla. První jsem začala vyškrtávat některé položky z jídelníčku, jako třeba potraviny s palmovým olejem (takže spoustu nezdravých pochutin). Pak jsem přestala jíst sýr. Pak těstoviny a nakonec jakékoliv přílohy. Pečivo. Sladkosti. Vypěstovala jsem si na tyto potraviny fobii. Až mi zbylo jen pár vybraných druhů ovoce (bože, jen ne banán!), zelenina a nízkotučný tvaroh. Hotovo, konec. Stala jsem se závislou na Kalorických tabulkách. Chytrý vynález pro zdravou osobu, ovšem pro obsesivně striktní a chorý mozek jako můj je to cesta do pekel. Můj maximální přísun na pár měsíců byl max 500kcal, ale čím níž jsem pod svým cílem byla, tím lépe jsem se cítila. Váha skákala o dvě kila za týden. Začala jsem lhát svému okolí o tom, co jsem snědla, nosila jen oblečení které mi dodávalo na objemu. Moje menstruace byla jako první měsíčky malé holky, pár kapek a pak nic. Při sprchování jsem začala po hrstech ztrácet vlasy, které jsem si roky pěstovala. Kolem očí mám kruhy. Můj už tak nízký tlak klesl na tolik, že jen dojít si na záchod byla ruská ruleta-zvládnu dojít, nebo cestou omdlím a pomočím se? Takhle člověk pomalu umírá.

Mám ale štěstí. Uvědomila jsem si, že mám problém předtím, než jsem si stihla zničit tělo. Mám záchvaty paniky před každým jídlem, ale přibírám. A budu dělat všechno proto, abych měla ke zdravému tělu i zdravou hlavu.