Cheat mimo kontrolu

7. září 2018 v 10:49 | Boogie |  Deník?
Moje sestřenice dělá do fitness, jakože echtovního fitness, to znamená tělo samý sval, titěrné bikiny a extrémně tmavý nátěr, jen ať se to pěkně leskne. Jednou mě seznámila s termínem pro mě do té doby cizím, dnem, který má většina američanů 7 dní v týdnu - den, kdy jsou všechny zločiny legální. Zjistila jsem, že všichni fitnesáci to dělají. Je to logické, kdo by vydržel si už nikdy v životě nedat kus nějakého lahodného hříchu?

Během těch nejvyhladovělejších chvil jsem taky propadala jakémusi cheatu. To se ve mě na malý moment něco zlomilo, a já během jednoho dne stihla sníst tolik, co bych snědla za měsíc, možná i dva. A pak jsem zvracela. Ani jsem se nemusela snažit, ono když člověk sežere tolik, co sám váží, nějak se to samo rozhodne změnit lokál.

Živě si vybavuju den, kdy se mi to stalo poprvé. Pořádali jsme rodinnou oslavu 18tin mého bratrance, a já už se týden předem stresovala, že asi budu muset jíst. Když jsem celé dny trávila doma sama, bylo snadné předstírat že je vše v pořádku, ale že by si deset lidí nevšimlo mého čistého talíře? Pochybuju zlato. Takže jsem nesnídala. Abych šetřila kalorie. Tupě jsem si myslela, jak jsem nad tím vyzrála, já chytrá hlava. Jenže když jsem seděla u stolu, veškeré jídlo vyskládané před sebou, všechny ty vůně kolem...něco se ve mě zlomilo. Ještě než se na stole stihl objevit talíř s obědem, já už do sebe naházela mísu česnekového pečiva. Po tom, co jsem prakticky vdechla oběd, jsem pořád neměla dost a tak já, vegetarián, snědla maso, co zbylo. Když přišla řada na dort, já ochotně nastavovala vylízaný talířek, zatím co všichni vrtěli hlavou, že už jsou příliš plní. Pak jsem snědla skoro celý dezert, který jsem upekla pro bratrance. A mezitím jsem se ještě tajně kradla do kuchyně a cpala si do pusy vše, co mi přišlo pod ruku. Když už oslava skončila a my se pomalu chystali ulehnout, rozhodli jsme se s přítelem si ještě trochu užít, než usneme. Ale jen co skončil... jsem běžela zvracet... Protože když jsem před sebou vláčela obrovský buben, oplodněná jídlem, a on mi na něj zatlačil... zvracela jsem pů hodiny, než jsem ze sebe dostala všechen ten hnus... A ten chudáček byl týden nešťastný, protože si myslel, že mi milování s ním připadá nechutné, ale přitom jsem se hnusila já sama sobě...

Ani teď, když jím víceménně zdravě, má hlava zdravá není. Pořád propadám stavům, kdy se jakoby propadnu, a najednou nevím o světě, jenom se cpu, dokonce běžím do obchodu nakoupit vše to krásné a zakázané, tak jako feťák si jde sehnat dávku. V mém případě se cheat nepěkně vymknul, takže nemám moc já nad jídlem, ale jídlo nade mnou.

Související obrázek
 

Jak jsem se stala kofeinistou

6. září 2018 v 19:37 | Boogie |  Deník?
I skoro ve dvaceti jsem byla jako malé dítě. Když jsem si cucla kávy, automaticky jsem vyloudila znechucený škleb. Když ale nežereš, musíš nějak doplnit stále ubývající egergii.

Takže jsem pár dní byla na jakési ''kofeinové dietě''. Vůbec jsem nejedla, a když mi bylo na omdlení, dala jsem si kafe. Hodně kávy. Litry kávy. A protože jsem se vyhýbala kaloriím obloukem, pila jsem kávu převážně černou jako samo peklo. Kila šla dolů, a s tím přímoúměrně stoupala spotřeba kofeinu.

A čím víc jsem se propadala do Anorexie, tím více jsem byla insomnická. Už jsem nemohla bez kávy být, usnout se mi pořádně nedařilo, takže pokud jsem chtěla alespoň trochu fungovat, a neomdlít po pár krocích, nezbývalo mi než vařit a vařit.

Následky si bohužel nesu doteď. Asi nejhorší připomínkou tohohle nešťastného období je pro mě porucha spánku. Z lenochoda, co dokázal prospat den se stal nespavec, který sní o osmi hodinách kvalitního spánku. A k těm si musí občas dopomoct hezkou kulatou pilulkou.

Co se týče kávy, tak ji piju stále, na lékařský předpis. Můj tlak mi to vyloženě nařizuje. Ale můj vztah k ní je už o něco zdravější. Snažím se pít maximálně jeden hrnek denně, a oproti minulosti si ji zjemňuji mlékem. A takhle mi chutná.


Mánie a pády

28. srpna 2018 v 20:45 | Boogie |  Deník?
Začínám si uvědomovat, že můj boj s PPP se dělí na dvě extrémní fáze. V té lepší fázi si připadám nezničitelná, plná pozitivity vyhlížím lepší zítřky, mám pocit, že mi všechno štěstí světa musí co nejdříve spadnout do klína. V té druhé, temnější, cítím mé imaginární špeky přetékat z tepláků, a cítím se po jakémkoliv soustu tak provinile, že se mi břicho nafoukne do rozměru pátého měsíce a sama sebe trápím neskutečnými bolestmi.

Ani jedna fáze není ''dobrá''. Obě lžou. Manický stav je o něco příjemnější, ale nasazuje mi na oči pomslné růžové brýle, a po spálení přijde krutý pád do druhé fáze, fáze depresivní, plačtivé, plné výčitek. A já si říkám, budu někdy normální, vyrovnanou osobou? Člověkem se zdravým sebevědomím, pozitivním myšlením, chutí do života?... jsem ve druhé fázi, takže momentálně ne.
 


Spád ke starým zvykům

15. srpna 2018 v 20:43 | Boogie |  Deník?
Už je to víc jak měsíc, co jsem začala dělat malé kroky ke svému uzdravení. Skrz každodenní výzvy jsem se snažila porazit myšlenky, které mě nutili stále víc a víc ukrajovat z už tak ne příliš velkých porcí potravy. Po nějaké době jsem si připadala za vodou, přestala jsem mít potřebu vypisovat se tady. Až na panický strach z kalorií skrytých v alkoholu, což ani není takový problém, protože bez chlastu se dá žít, jsem jedla poměrně zdravě, dávala jsem si i nějaké sladkosti, no prostě normální jídelníček zdravého člověka. Posledních pár dní ale pozoruju, že se zase bořím do toho stejného bahna. Začala jsem hodně hlídat co jím, zakázala jsem si veškeré sladkosti, počítám si kalorie, a to v podstatě nevědomě, ne na papír, ale v hlavě už zase kalkuluju, mám jasně dané hodiny, kdy jím, a i když už mám hlad, musím počkat přesně do půl šesté, aby už byl čas večeře, a tak dále a tak dále... Už se v tom nechci plácat. Ale bohužel, na vlastní kůži zažívám, jak je to s recidivou. Protože Ana je závislost jako každá jiná.

Související obrázek

Kousek dobra

21. července 2018 v 19:22 | Boogie |  Deník?
Jsme zvyklí plakat nad negativními životními situacemi. Já jsem vlastně stejná, né-li horší, protože jsem se trápila i s maličkostmi, které by se dali vyřešit celkem bez námahy. Nemám prostě ráda zaškobrtnutí, byť ta sebemenší mě vždy rozhodila. Poslední dobou jsem měla negativ poměrně hodně, a já si řekla dost. V rámci osobního růstu jsem se rozhodla popřemýšlet nad dobrými věcmi, které mě Ana naučila.

1.Hladovění není cesta k dokonalé postavě
Nedá se to vydržet. Fyzicky i psychicky, tohle člověka dokáže zničit. Healthy diet is the key! Let's get som fucking burger!

2.Hubené tělo s sebou štěstí nenese
Dosáhla jsem svého ''cíle'', byla hodně hubená, s nohama které se dotýkají maximálně v kolenou, a co mi to přineslo? Nic. Nepřišlo s tím žádné štěstí, jen deprese z hladu a stálý pocit nedostatečnosti. Stále mám problémy, ale už netoužím po tom, co pro mé tělo zkrátka není přirozené-jsem prostě typ Kat Dennings! (konečně mají i takové typy v Hollywoodu zastoupení)

3.Sebeláska je nejvíc
Stále jsem se za něčím hnala, musím to a musím ono, abych byla šťastná. Ale ono to klišovité ''měj se rád'' stejně sedí. Nikdo mě tak nechválil za vzhled, jako když jsem se zase pro jednou cítila příjemně ve své kůži.

4.Zdravý sport nese radost
Objevila jsem lásku k pohybu, kterou jsem dřív neměla. Chtěla jsem jen sedět s joystickem v ruce a zázračně hubnout. Stále jsem nerd, ale našla jsem si naplňující sport - tanec. Stále jsem hodně slabá, takže hodně cvičím, avšak už ne kardio, jde mi o svalstvo. Až zesílím, příjde můj největší cíl. Poledance, kterého jsem se musela vzdát, protože jsem sama sebe neudržela ani na nohou, natož na tyči.

5.Láska ke zdravému jídlu
V nejhorší době jsem si odpírala jakékoliv jídlo. I to zdravé a poměrně nízkokalorické (ano, nesnědla jsem ani salát zakapaný olivovým olejem). Od té doby, co jsem se rozhodla začít jíst normálně, skoro vždy večeřím nějakou salátovou variaci. A nad čím jsem dříve ohrnovala nos, si těď neskutečně užívám, protože žeru!

a to nej
6.Jídlo je potěšení
Ráda jím. Ráda jím hodně. A ráda jím i sladké. Ať si Victoriini andělé trhnou křídlem, myslím si, že se mám líp, než ony.

Zlozvyk-kdy můžu jíst

22. června 2018 v 15:28 | Boogie |  Léčení
Během své anorexie jsem si vypěstovala až obsedanci ohledně čísel. Prvním článkem v rubrice o tom, jak se já osobně vypořádávám se svou závislostí, se budu věnovat času. Konkrétně tedy denním dobám, kdy je dovoleno jíst.

Jendou asi z nějtěžších věcí, se kterými stále bojuju, je jíst podle pocitu hladu, a ne podle čísla na hodinách. Snídala jsem vždy po probuzení, a je jedno, jestli to bylo v sedm nebo v deset, dalšího jídla jsem se nemohla dotknout dřív, než odbylo poledne. Potom následovala další spousta hodin bez jediného sousta, protože další jídlo bylo dovoleno až v pět večer. A pokud jsem se nenajednla do sedmi, tak jsem pak musela vydržet až do rána. Přes tohle nejel vlak, takhle se to se mnou táhne dlouhé roky, dávno předtím, než jsem vlastně začala drasticky hubnout (dost pravděpodobně mám nezdravé návyky ohledně jídla snad od dětství).

Každopádně, teď dělám vše proto, abych se zbavila svých zlozvyků a špatných návyků, které mi brání mít zdravé tělo, ale i zdravou mysl. Tady je mých pár tipů, jak se s tím snažím vypořádat:

1. Svač
Nasnídej se, a pak počkej, až tě přepadne chut. Já mám po snídani strašnou chuť na ovoce, a tak počkám, až se necítím příliš sytá, a jdu si pro nějaký kousek. Pokud víš, že budeš brzy jíst - rodiče vaří oběd, máš jít do restaurace, dej si jablko. Podporuje trávení a dost brzy po něm ucítíš kručení v žaludku, takže si potom nebudeš tolik vyčítat, že jíš ''tak brzy po svačině''.

2. Sněz své jídlo vzdy o pár minut dřív, než je limit
Stačí začít na pár minutách, a pak třeba přidávat, až ti to prostě bude vadit čím dál míň a míň. Pokud jsi na tom tak jako já, bude ti bušit srdce, možná se ti bude chtít i plakat (zdraví lidé to nepochopí, ale tak hluboko zakořeněné zlozvyky nejde jen tak zlomit), ale musíš pokračovat.

3. Škatule škatule
Trošku netypické je vyměnit jídla, která jsou ''obvyklá'' pro snídani, oběd nebo večeři. Jako příklad, dát si polévku na snídani, salát na oběd a jogurt s musli na večeři. Párkrát takhle rozhodit svoji organizovanost stojí hodně úsilí, ale pomůže to s narušením jídelních zlozvyků, jako je právě kdy a co jíst.

Tohle všechno jsem zkoušela na sobě, a i když pořád nejsem v pořádku, všechno to jsou kroky vpřed. Dokonce i když nějaký pokus nevyjde, krok zpět neexistuje.
Hodně štěstí a pevné nervy!!

Božská mana

18. června 2018 v 18:58 | Boogie |  Jídelníček
Už jsem tady psala o svých milovaných smradlavých cuketičkách, a rozhodla jsem se podělit o to, jak jednoduchý pokrm to je.

Na jednu porci:
1 cibule
1 cuketa
1/5 balíčku tvarůžek
Cibulka se dá osmahnout na pánvi na oleji dokud nezesklovatí. Mezitím omyj cuketu a nakrájej. Až je cibulka hotová,, přidej cuketu, a dus pod pokličkou na slabém plameni. Když je vše měkké, posypej vše nakrájenými tvarůžky a ještě na chvíli přikryj pokličkou, dokud se nerozpustí.
Hotovo, konec.
Pro masožravce je to skvělá varianta na přílohu, má to celkem úspěch na grilovačkách.


Pykám

16. června 2018 v 11:20 | Boogie |  Deník?
Tak akci jsem přežila, dokonce i takové to mastné fesťákové žraso... Ale protože se mastným smaženým jídlům odjakživa vyhýbám (nikdy jsem nebyla fanoušek smažených sýrů atd., i před Anou), dává mi to teď žaludek pěkně sežrat... A já jen tiše trpím při představě, že mě to dneska čeká ZNOVU!

Pivu zdar!!

Panikaření pro nic

15. června 2018 v 18:10 | Boogie |  Deník?
Za krátkou dobu jedu na akci, a zachvacuje mě opět má známá dobrá panika. Já totiž ještě nemám hlad, což znamená, že tam pravděpodobně budu VEČEŘET. Se neposer, určitě si říkáš můj milý čtenáři,ale jak už jsem několikrát zmínila, jsem pošahaná.
Navíc mám hrůzu z představy, že přede mě někdo postaví nějaký alkohol (tekuté kalorie, pomoc). A z toho, že tam bude určitě jen maso a smažené jídlo. A z toho, že už jsem dneska jedla (ovesná kaše s trochou kakaa, mé oblíbené cuketys tvarůžky a jahodová dřeň vlastní výroby, no tragédie). Jsem z těchto blbostí tak vystresovaná, že můj žaludek vzal všechen ten stres za svůj a teď mi nepříjemnou bolestí dělá o to hezčí večer.

Snad svůj start víkendu užíváte líp!

Snažení

15. června 2018 v 10:20 | Boogie |  Téma týdne
Snažím se mít při pomyšlení na svou budoucnost jen pozitivní výhledy. Každopándně, všechny mé výhledy jsou jaksi roztěkané. V co opravdu upřímně doufám je, že jednoho dne dospěju v nezávislou, silnou ženu, beze strachu z něčeho tak triviálního, jako je jídlo, která si bude užívat každou píď ze svého života, a ne jen přežívat, koukat jak roste plevel a nechat si život protékat mezi prsty.

Snažím se ujasnit si představu o své budoucnosti, dát dohromady reálné možnosti, ale každé mé zasnění nad budoucností se obvykle změní v jeden velký bordel - chci studovat umění a pak pravděpodobně živořit, dokud neumřu na kurděje, chci jít na Historii a pak obrůst mechem někde v muzeu, chci studovat jazyky a pak učit jen ty, křeří mají opravdový zájem, chci být tatér, návrhářka, zpěvačka, herečka, provdat se za nějakého pracháče a pak po zbytek života péct koláče a chodit na pilates, zatím co bude pod stolem povyšovat sekretářku... Ehm, některé nápady jsou lepší, některé bych měla radši pohřbít...

Snažím se dospívat. Zatím mě představa dospělosti děsí, a to mi je 20 let, takže jistá míra vyzrálosti už by asi byla na místě. Děsím se povinností, které přichází s dospělostí, děsí mě můj ''životní úděl'' (feministky, nebrojte proti mě, je to jen jakási nevtipná narážka) jakožto ženy, a teda plození lidských dětí, asi nejméně přitažlivých mláďat z celého světa savců. Taky proto, že děti jaksi vždy vycítí můj strach a začnou u mě vždy vřískat, nebo být drzé. Radši ruce pryč.

Snažím se si představit partnerský běh na dlouhou trať. Sice už mám přítele přes tři roky, ale je to stále takové ''dětské chození'', nebydlíme spolu, takže nemusíme řešit nějaký společný rozpočet, lezení na nervy a podobné roztomilosti. A navíc, teď stále ještě můžu odejít bez nějakých složitostí. Co když je manželství glorifikované vězení?

Snažím se nepřemýšlet nad tím, že nad vším přemítám až moc, a že už je to vlastně i pro mě samotnou otravné.........................................................

Kam dál